paternoster

Vladimír Ossif & guests: Jan Domicz, Barbora Fastrová & Johana Pošová
curated by Jen Kratochvil
24 June -16 July 2020
Zahorian & Van Espen Prague

the world around may have stopped for a moment,
yet deep inside some early 20th century buildings paternoster lifts keep running
nothing has really changed in the life of these resilient relicts of the times long passed
why are they still around one might wonder
despite multiple attempts to ban them due to health & safety issues and regular accidents,
there is something reassuring about their constant movement
and that seems to be enough

observing the world around through our windows for a couple of months did something to us
something so far unintelligible happened to our bodies and minds
something changed, our perception shifted, our sensitivity heightened
all the protests outside in the streets, right at this point in time, are no coincidence
all the anger, all the disappointment, and dissatisfaction was there the whole time, just capped and concealed, carefully wrapped in apathy and resignation
all of it was now unearth and exposed in one large public outburst, and it keeps growing
but paternoster lifts are still running as if nothing happened
as if nothing happened
the city has changed
the streets spreading around like some kind of a visceral network of veins or guts lost for a moment all their blood
something no one could have predicted
and while their vividness is back, it is somewhat different, even though it’s hard to know how
the map has changed
it’s more abstract now, does this street really connect to that one and can I get there or there through here
infrastructures underneath, structures around and superstructures somewhere in the skies
endless horizontal layers stuck on top of each other in a vertical choir of voices
or a giant storage space
all singing or screaming, hard to discern right now
plane fields became spatial
inhabited by various critters with their own personal stories and their own subjective perception
and paternoster lifts are still running
do we still believe in the linearity of time?
do we still believe in time?
what do we believe in?
what is a circle?
and how does it represent our short human lives?
and how does it represent the life of all the other critters?
and how does it relate to everything living or still?
we need to reinvent cartography, define new terms of conduct, discover new intimacy, eroticism, and new structures
vertical, horizontal, diagonal, digital, above, below, in between
while paternoster lifts will keep running
in circles
on and on

can a painting represent a map? and what if that map becomes a song?
can a film become a building – an object in space?
can an object animate itself into a being?
can we change?
can paternosters one day stop?

Vladimír Ossif (SK, 1954) is an abstract painter focusing on richly colorful geometrical structures. His complex visual language is gradually challenging boundaries of the grid as a main form of expression. Ossif studied at the Academy of Fine Arts and Design in Bratislava, and later at the Ecole Nationale Superieure des Arts Decoratifs in Paris. He regularly exhibits his work at solo and group exhibitions (of his solo projects we may mention those at BronxArtSpace, New York, USA; Rödl&Partner Gallery, Nürnberg, Germany; PPM Ventures, München, Germany; Gallery Henry, Pau, France; City Gallery, Opole, Poland). Works by Vladimír Ossif are represented in state and private galleries, museums and collections (Musée d´Art Moderne, Paris; Casa de Velázquez, Madrid; Fonds Cantonal d’Art Visuel, Geneva; Slovak National Gallery in Bratislava and National Gallery Prague).

Jan Domicz (PL, 1990) is a visual artist, using primarily video and sculptural objects in pursuit of narrative motives, same as research of architecture and its socio-political implications. His works were exhibited in MMK Frankfurt, SALTS Basel, Karlin Studios Prague and CSW Warsaw among others. He runs quasi-curatorial project ’office for narrated spaces’ since 2017. He graduated from Städelschule Frankfurt am Main and University of Arts in Poznań. Domicz is represented by Wschód Gallery, lives and works in Warsaw.

Barbora Fastrová (CZ, 1988) & Johana Pošová (CZ, 1985) work as an artist duo since 2014. Their collaborative practice revolves around critical, yet playful analysis and reactions to the relationship between the western civilization and nature. Their signature visual language is based on usage of cheap and seemingly junky materials and recycled forms. Their work was shown in Futura, Galerie Rudolfinum, Fotograf Gallery, Berlínskej model, GAMU, Meetfactory, City Gallery, all in Prague; Temporary Parapet, Bratislava; Fotopub Festival 2017, Novo Mesto, Slovenia, among others. They both graduated at the studio of Photography at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague.

Vladimír Ossif & hosté: Jan Domicz, Barbora Fastrová & Johana Pošová
kurátor: Jen Kratochvil
24. 6. -16. 7. 2020
Zahorian & Van Espen Prague

svět kolem se na chvíli zastavil,
přesto se hluboko uvnitř budov ze začátku dvacátého století dál otáčí kola páternosterů
v životech těch nezdolných reliktů dávno ztracených časů se nic nezměnilo
dalo by se divit, proč pořád ještě jsou
navzdory mnoha pokusům je kvůli bezpečnosti pasažérů zakázat,
je na jejich nepřetržitém pohybu něco uklidňujícího
a to, zdá se, stačí

několik měsíců sledování okolního světa jen skrz nejbližší okna s námi něco udělalo
něco zatím neuchopitelného se událo v našich tělech i myslích
něco se změnilo, naše vnímání posunulo, naše citlivost nabrala nové obrátky
všechny protesty venku na ulicích, právě v tuto chvíli, nejsou žádnou náhodou
všechen hněv, všechna nespokojenost, všechno neuspokojení v nás dřímalo celou dobu, spící, skryté,
pečlivě zabalené v apatii a rezignaci
a to všechno jsme náhle odhalili a předvedli v jediné mohutné veřejné erupci pocitů i plné racionality, a růst se nezastavuje
jen paternostery pořád jezdí nahoru a dolů jako by se nic nestalo
jako by se nic nestalo
město se změnilo
ulice větvené do všech stran jako jakási niterná síť žil nebo střev na chvíli ztratily svoji živoucí mízu
něco, co jsem si do nedávna nedokázali představit
a zatímco je jejich energická výměna náhle zpět, je nějak zvláštně jiná, i když dost těžko chápame jak
mapa se změnila
je teď abstraktnější
napojuje se skutečně tahle ulice na tu druhou, dokážeme se dostat odněkud někam jako dřív
infrastruktury pod námi, struktury kolem nás, superstruktury vysoko na nebi
nekončící horizontální vrstvy skládané jedna na druhou ve vertikálním souboru hlasů
možná jen monumentální skladiště
vše zpívá
nebo křicí, to je teď těžko říct
mezitím se plochy staly prostory
obývané nejrůznějšími tvory s jejich vlastními přiběhy a subjektivitou
a paternostery pořád jezdí
věříme ještě v linearitu času?
věříme ještě v čas?
věříme jestě?
co je vlastně kruh?
a jak dokáže pojmout naše krátké životy?
a jak dokáže pojmout životy všech okolních tvorů?
a jak se váže na všechno živé i neživé?
potřebujeme vytvořit novou kartografii, předefinovat pravidla vlastního jednání, najít novou intimitu, nový erotismus, a nové struktury
vertikální, horizontální, diagonální, digitální, nahoru, dolů, do stran, a ve všech meziprostorech
zatímco paternosty pojedou nerušeně dál
v kruzích
dál a dál

může malba být mapou? a co když se stane písní?
může být film budovou – objektem v prostoru?
může objekt ožít?
můžeme se změnit?
a můžou se paternostery jednoho dne zastavit?

Vladimír Ossif (SK, 1954) je abstraktní malíř bohatě barevných geometrických struktur. Jeho komplexní vizuální jazyk postupně pokouší hranice možností mřížky jako jeho primární formy. Ossif studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a Ecole National Superieure des Arts Decoratifs v Paříži. Pravidělně vystavuje své práce na nejrůznějších samostatných i skupinových výstavách. Ze samostatných výstav například v BronxArtSpace, New York; Rödl&Partner Gallery, Norimberk; PPM Ventures, Mnichov, Germany; Gallery Henry, Pau ve Francii; nebo v Městské galerii v polském Opole. Ossifova díla jsou zastoupena ve státních i soukromých galeriích, muzeích i sbírkách, například v Musée d´Art Moderne, Paříž; Casa de Velázquez, Madrid; Fonds Cantonal d´Art Visuel, Ženeva; SNG Bratislava nebo Narodní galerie v Praze.

Jan Domicz (PL, 1990) je vizuální umělec, primárně pracující s videem a sochařskými objekty v hledání narativních motivů, stejně jako výzkumu architektury a jejích socio-politických implikací. Jeho práce byla představena mimo jiné v MMK Frankfurt, SALTS v Basileji, Karlín Studios v Praze nebo CSW ve Varšavě. Zároveň od roku 2017 vede kurátorský projekt “office for narrated spaces”. Absolvoval Städelschule Frankfurt am Main a Univerzitu umění v Poznani. Domicz je zastupován galerií Wschód, žije a pracuje ve Varšavě.

Barbora Fastrová (CZ, 1988) & Johana Pošová (CZ, 1985) fungují jako umělecké duo od roku 2014. Jejich společná praxe se rozvíjí kolem kritické, ač hravé analýzy a reakcí na vztah mezi západní společností a přírodou. Jejich typický vizuální jazyk je postaven na užití levných a zdánlivě bezcenných materiálů a recyklovaných forem. Jejich práce byla představna v Centru pro současné umění Futura, Galerii Rudolfinum, Galerii Fotograf, Berlínském modelu, GAMU, Meetfactory nebo GHMP, vše v Praze, také v Temporary Parapet v Bratislavě, Fotopub Festivalu v Novo Mesto ve Slovinsku a dalších. Fastrová i Pošová absolvovaly v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM.